Neurobiologie hyperkinetické poruchy pohledem zobrazovacíchmetod

Cilem prace je shrnout soucasne nalezy u hyperkineticke poruchy ziskane pomoci zobrazovacich metod a interpretovat je v ramci recentnich neurobiologických konceptů o stavbě a funkci mozku. Neurozobrazovaci studie přinaseji velke množstvi informaci, ktere v soucasne době umožňuji rozsiřit představy o neurobiologii hyperkineticke poruchy za jeji tradicni chapani jako projev fronto-striatalni dysfunkce. Ukazuji na poruchy několika dalsich oblasti mozku, zejmena předniho cingula, dorzolateralniho i ventrolateralniho prefrontalniho kortexu, orbitofrontalniho kortexu, hornich parietalni oblasti, kaudata, talamu, amygdaly a mozecku. Pozornost se přesunuje k systematickemu pohledu na urovni neuronalnich siti, pro ktere je klicova konektivita mezi jednotlivými uzly i mezi jednotlivými sitěmi (jejimž korelatem je naruseni traktů bile hmoty i nedostatecna funkcni spoluprace). Tomuto rozsahlejsimu postiženi odpovida i klinický obraz nemoci, který se neomezuje pouze na naruseni pozornosti a hyperaktivitu. Z nalezů zobrazovacich metod tež vyplýva neurobiologicka heterogenita, tj. existence několika odlisných vzorců poruch, ktere se manifestuji podobným klinickým obrazem, resp. k podobnemu klinickemu obrazu může vest dysfunkce v různých klicových funkcnich systemech. Zobrazovaci studie take ukazuji na neurobiologickou odlisnost změn u pacientů s ADHD v dospělosti oproti nalezům v dětstvi. Klinický význam takovýchto odlisnosti je vsak v soucasnosti nejasný. Hlubsimu porozuměni mechanismů, ktere jsou v pozadi jednotlivých nalezů zobrazovacich metod, zatim brani nedostatek udajů o jejich neuropatologickem podkladu.