Problematika vzájemných souvislostí mezi jednotlivými přístupy k učení a self-efficacy u vysokoškolských studentů

Self-efficacy představuje přesvědceni jednotlivce o jeho schopnostech vypořadat se s různými narocnými životnimi požadavky a dosahnout zamýslených cilů nebo výsledků. Self-efficacy je klicovým konstruktem v různých oblastech lidske cinnosti, přicemž býva casto zmiňovana předevsim v souvislosti s teoriemi motivace a uceni. Přistupy k uceni lze zjednoduseně vymezit jako to, co clověk děla v situaci, kdy se uci, a take jako zdůvodněni ci vysvětleni toho, proc by to měl dělat. Přistupy k uceni jsou tak důležitým tematem v akademickem prostředi podobně jako self-efficacy. Cilem teto studie je tedy analýza souvislosti mezi self-efficacy a jednotlivými přistupy k uceni. Výzkumný soubor tvořilo 710 vysokoskolských studentů (průměrný věk 22,61), z nichž bylo 116 mužů a 594 žen. Data byla ziskana prostřednictvim Revidovaneho dvoufaktoroveho dotazniku studijniho procesu (R-SPQ-2F; Biggs, Kember, & Leung, 2001), měřiciho hloubkove a povrchove přistupy ke studiu a Dotazniku obecne self-efficacy (GSE, Schwarzer & Jerusalem, 1995) hodnoticiho optimistickeho přesvědceni jedince vypořadat se s různými narocnými životnimi požadavky. Pearsonova korelacni analýza potvrdila souvislost mezi self-efficacy a přistupy k uceni, kdy vyssi self-efficacy pozitivně koreluje s hloubkovými přistupy k uceni a negativně s povrchovými přistupy k uceni. Nasledne dilci korelace neprokazaly žadný signifikantni vliv věku a rocniku studia na self-efficacy a přistupy k uceni. Inferencni testy dale neprokazaly žadne významne rozdily v korelacnich koeficientech (mezi self-efficacy a přistupy k uceni) ve vazbě na pohlavi a formu studia. Soucasně byly diskutovany možne interpretace, limity a zavěry studie.