Možnosti a limity radiouhlíkového datování se zaměřením na netypické archeologické vzorky

Radiouhlíkové datování je etablovanou metodou, která pomáhá určit absolutní stáří archeologických nálezů. Tento tematický přehled prezentuje základní principy radiouhlíkové metody, předpoklady pro výběr vzorků z archeologických situací, způsob zacházení se vzorky před zasláním do radiouhlíkové laboratoře, laboratorní postupy úpravy vzorků, průběh AMS měření a kalibraci výsledků. Dále jsou vysvětleny faktory, které omezují výsledky radiouhlíkového datování, zejména radiouhlíková plata a rezervoárový efekt, a jak lze jejich vliv rozpoznat a případně eliminovat. Hlavním cílem článku je kriticky zhodnonit aplikaci radiouhlíkové metody na méně obvyklé archeologické vzorky (lipidy uchované v pórech keramiky, spálené kosti, zubní kámen, železné předměty a železné strusky, malta, pylové a fytolitové koncentráty vyextrahované ze sedimentů či půd), jejichž datace otevírá nové možnosti pro chronologické ukotvení přírodních i kulturních procesů a událostí v minulosti.